Socool Kolotúra 2013

socoolKladenským cyklonadšencům nemohla ujít informace o konajícím se, zřejmě jediném, cyklosvátku na Kladně. S myšlenkou zúčastnění se, jsem si pohrával takřka od ledna letošního roku. Konečné rozhodnutí, o mé účasti, padlo až skoro na poslední chvíli, 9. května, jsem hlava nerozhodná, protože to byl můj první závod nedá mi to, abych se nepodělil o pár střípků z celé akce Socool Kolotúry. Aneb jak takový závod probíhá. Je to delší, tak si čtení nechte třeba až do práce.

V sobotu vstávám v 6 hodin, abych posnídal a stihl všelijaké ranní radovánky než se rozjedu na závod. S roztažením závěsů přišel šokující pohled na deštivou oblohu. Hledám informace na internetu kdo za tu situaci může. Je to jasný. Meteorologové celý týden slibují bezvadné počasí. Samozřejmě v pátek to na poslední chvilku změní. Klasické chování nezodpovědných floutků. Nebudu ze sebe dělat hrdinu a rovnou přiznám, že jsme si od čtvrt na 7 psali s kamarádem, zda se na to nevy—–kašlem a prokládali jsme to logickými výmluvami, co všechno se může člověku v takovém dešti promočit a ušpinit. Meteoradar nám způsoboval plané naděje, ten mrak ne a ne odtáhnout. V půl 9, v tom největším slejváku, bylo rozhodnuto, že pojedeme. A jeli jsme.

Bohužel teprve až v dešti člověk zjistí, že nepromokavá bunda promoká a pláštěnka na batoh je jen laciná ozdoba. Probloudili jsme Kladnem až na sídliště Engerth, kde nebyla ani noha. Akci měl moderovat někdo z Radia Relax, ale nebyla slyšet žádná muzika, jak je u nich zvykem. Akce se konala v areálů autojeřábů, tak jsme koukali kde tady parkují nějaký ty jeřábové. Neparkují! Přišlo zděšení jestli jsem nás náhodou netáhl v tom lijavci někam jinam. Vždyť jsem tu mapu studoval minimálně půl hodiny. Naštěstí přijelo auto, které vyložilo cedulku START. Jsme tady správně! No nakonec jsme to našli, ale stejně, po jeřábech ani památky. Lidí taky jako šafránu. Dalo se to v tom dešti čekat.

Na místě jsem si všiml, že Relax auto hraje, ale potichu, to bylo rozumné. Bydlet tam, taky bych ten kravál nechtěl od rána poslouchat.

Tak to bylo na rozehřátí, přiblížení celkové situace a nastínění vývoje počasí.

Teď jak to probíhalo a jaké jsou pocity v samotném závodu závodníka-začátečníka.

Co máme dělat jsem věděl ze zaslaný prospektů. Našli jsme registraci k závodu, tam potvrdili svoji účast a vyfasovali kartičky s číslem, stravenky, tričko a čip na měření. Holčiny/úřednice nám srozumitelně vysvětlily kam umístit čip. „Já nevim, prej někam na vidlici.“ Což pro člověka, který si ani náhodou nedokáže představit, jak to měření probíhá, je informace takřka bezcenná. Nezlobím se na ně. Jsem dospělej a poradím si sám. Okopíruji cizí nápady! Okukujeme upevnění čipů u té první hrstky nedočkavců. Safra, on to tam má každý jinak, který styl je ten správný? Okukujeme kolemjdoucího chlápka a uchycujeme čip podle jeho „nouhau“. Nakonec je styl uchycení zřejmě nepodstatný.

Je 9 hodin, do startu zbývá hodina a já se poskakováním nebo křečovitým tancem, na muziku z Relaxu, snažím zahřát. Po vyfocení té hrstky „krutopřísných cyklomaniaků“, které neodradí ani pár kapek deště stejně jako nás, a po zhodnocení situace, jsme se obávali, aby jsme v naší kategorii nejeli nakonec sami dva. Nakonec se tam sešla pěkná hromada lidí a dokonce přestalo pršet.

Čím víc lidí, tím spíš mám šanci, že někoho předjedu. Kvůli tomu jsem tam přece jel :). V 10:15 je odstartováno. Zařadil jsem se někam do půlky startovního roštu. To bylo z vypočítavého důvodu, aby nakonec nepředjížděli ostatní mě. Tempo nasadili všichni vysoké, ale po pár set metrech jsem si říkal, že se to docela loudá a přidal jsem, ať si užiji ten pocit z předjíždění, který znám jen z kladenských cyklostezek, kde si občas zazávodím s babičkami a dědečky :-). Po 3km někde za Sletištěm, po projetí prvního bahýnka, při cestě na Bílé vršky, kde jsem dohnal holčinu v oranžovo-modrém týmovém dresu jsem si říkal, že už toho mám docela dost. Jojo přetáhl jsem ten start. No držím se jí celou dobu. Stejně tak se držel někdo mě, což mi bylo docela nepříjemné. Když jsem začal plivat bláto z pusy, tak mě předjel, ale pak jsme ho zase dohnal. Tak to bylo celý závod až jsem ho přestal vnímat a držel jsem se tý holčiny.

Přišel první „mírný výšlap“ od asi Záplav někam do lesů (Na Ručičkách?). Ten znám, vždycky mi dává zabrat. Holčina mi ujíždí, zřejmě je na tom s dechem líp jak já. Někde v půlce toho kopce jsem měl náběh na infarkt, ztratil jsem zablácené brýle přes které nebylo vidět a k tomu mě vyděsil padající závodník. Nic se mu nestalo, ale vnuklo mi to myšlenku, kdy asi upadnu já? Na kopci jsem dohnal holčinu v oranžovo-modrém dresu. To mi zvedlo sebevědomí. Ty jo, držím docela tempo. Pak jsme bloudili po rovinkách lesem, přebíhali klády, vybíhali další kopec. Holčina se mi někam ztratila. Celou trasu lemovali cyklisté opravující roztržené řetězy. Šoumeni.

Ani náhodou jsem nevěděl kde jsem, naštěstí přišlo osvobození v podobě mírných sjezdíků, kde jsem šetřil síly a jen mírně šlapal. Při přejezdu silnic jsem se cítil jak největší borec na světě. Poldové kvůli nám zastavovali dopravu a děti v autech pokřikovaly na rodiče: „Mami až vyrostu chci být jako on.“ 😀

Dobloudili jsme k nejhoršímu úseku celého závodu. Prudký sjezdík do Libušína. Všude bláto! Hrozná klouzačka. S rozvahou koukám co dělají ostatní. Nechtělo se mi v tom blátě moc rochnit. Někdo tlačil, další seděl na kole a jednou nohou bruslil v blátě, aby udržel rovnováhu. Tahle technika byla docela nebezpečná, ale zvolil jsem jí také, protože představa, že to sjedu s oběma nohama na pedálech, byla šílená. Doklouzal jsem do půlky kopce a pak to šlo sjet. O kus dál stál fotograf a já se, jako správný profík, nezapomněl usmát do objektivu. Byl jsem vydejchanej tak to šlo.

Po krátké rovince jsme na trati narazili na koryto s bahnem. Nevím proč všichni slézali z kola a přeskakovali to, ušpinit jsme se už víc nemohli. Udělal jsem to taky, ale nohy neposlouchaly a tak jsem do toho největšího marastu šlápnul. Stejně to bylo jedno. Zemědělci by na nás všech mohli pěstovat brambory.

Přišel výšlap do kopce. Všichni slézali a funěli. Já předběhl dva kluky v dresech kladenských Rytířů. 🙂 No spíš mě pustili před sebe. Na kopci z posledních sil naskakuji na kolo a doháním ostatní jezdce. Druhé kolo trasy bych nedal, ale sil jsem měl dost. Konečně přišel dlouhý kopec co se dal sjet v plné rychlosti.

Ke konci závodu přišlo to nejhorší z celého závodu, trumfla by to jen ta klouzačka do Libušína. V mírném sjezdíku dojíždím další borce a doháním starou známou holčinu v oranžovo-modrém dresu ze začátku trasy. Málem jsem jí srazil z kola, vyhnul jsem se jen o vlásek, řekl jsem jen promiň a zajel někam mezi stromy, kde jsem se horkotěžko snažil vyšlápnout z pedálů. Povedlo se to i bez pádu. Vlastně celou cestu jsem nespadl.

Bylo to v kopci, který svým sklonem stoupání připomínal stěnu. Tak si tak funímě a tlačíme kola s „eliťákama“ a „hobíkama“ do té strmé stěny. Sotva popadám dech a oni si vyprávějí humorné historky. Najednou se zezadu vyřítí ta holčina a šlape to na kole. Ještě se nám snaží namluvit, že to vyjde nastejno jako chůze. Nakonec stejně slezla, protože jí to slézání zpomalilo, tak jsem jí přeběhl :-). Překvapilo mě, že v tom výstupu na horu jsem v čele. U vršku nás někdo fotí, pot ze mě teče v proudech a snažím se popadnout dech, srdce mi vyskočilo už někde v půlce.

Nahoře nasedám hodně ztěžka na kolo a „hamtám“ dál. Celá trasa byla výborně značená. Stejně tak bylo výborně označené i poslední rozcestí na trase, protože jsem měl mžitky před očima neviděl jsem ty šipky pořádně, odbočil jsem špatně z dálky slyším „tam néééé“. Nevěřil jsem, že bych udělal chybku 🙂 a otočil se až tak po půl minutce kdy za mnou fakt nikdo nejel. Vrátil se na trasu a ještě někoho předjel. Přišel cíl.

Všichni zablácený, ale s dobrou náladou. Po přesunu do zázemí závodu nám hodná paní prozradí, že je za rohem hadice na oplach kol. Jo, ta teda fakt bodla :).

Nakonec přišlo na vyhlášení vítězů, výměnu stravenek za párek a pivo. Jo a ještě tombola. V ní jsem skončil aspoň na 10. místě :-).

Užil jsem si to, bylo to super a kdybych nejel dlouho bych si to vyčítal. Celkově jsem spokojený. V hobbymuži1 jsem skončil na 27. místě s časem 1:17:46, sám jsem se na takový výsledek tipoval.

Stránky Socool kolotúry

Na focení na trase nebyl čas. Až se někde objeví foto z trasy, zkusím dotyčného fotografa o ně pumpnout :-).

Foto ze závodu Na stránkách Socool kolotúry.